Monografie

Narodil se 23. prosince 1918 v Suchém Vrbném u Českých Budějovic.
Po absolvování Jirsíkova reálného gymnázia v Českých Budějovicích vystudoval tamní seminář, kde rovněž přijal 31. ledna 1943 kněžské svěcení. Po té působil jako duchovní správce mnoha farností a na mariánských poutních místech Nicov, Klatovy a Stará Boleslav, kde se zasloužil o obnovení pravidelných mariánských poutí.
Na své pozemské pouti byl horlivým knězem Kristovým a oddaným mariánským ctitelem. Svůj život naplňoval prací pro Boží království, sepsal řadu duchovních a uměleckých děl, vynalezl lešení pro opravy vysokých budov a řídil a provedl opravy mnoha chrámů Páně.
Pánem nad životem a smrtí byl do nebeského domova povolán ve stínu Palladia země české na svátek svého křestního patrona sv. Antonína Velikého dne 17. ledna 2006.
Tělesné ostatky spočinuly dle jeho přání v očekávání slavného vzkříšení v blízkosti poutního kostela Narození Panny Marie v Nicově.
Šířením svého duchovního odkazu, díla a myšlenek Pater pověřil „Nadační fond P. Antonína Šestáka“.

Pater Antonín Šesták,
emeritní probošt Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi,

se narodil v prvních týdnech trvání Československé republiky, a to 23. prosince 1918, jako nejmladší z pěti dětí. Jeho tatínek Matěj byl soukromým živnostníkem, jehož životní zkušenost přesáhla hranice evropského kontinentu. Po svém návratu z Chicaga byl povolán k armádě, v první světové válce byl na frontě v Černé Hoře těžce raněn, po té se vrátil domů k rodině a pracoval dále jako živnostník. Maminka Alžběta byla velmi zbožná žena a po dlouhá léta působila jako kostelnice v Paterově rodné farnosti. Krom výchovy svých dětí se věnovala četným společenským a dobročinným aktivitám a živému dění ve farnosti. V meziválečném období založila továrnu a velkoobchod s papírenským zbožím, jejichž správě se úspěšně věnovala až do doby znárodnění. Ani Paterovi sourozenci se ve světě neztratili a všichni založili početné rodiny. Dva nejstarší bratři převzali maminčinu továrnu s obchodem, třetí se stal váženým úředníkem, sestra pak mistrovou v továrně na textil. Ještě před Paterovým narozením stihla rodinu bolestná rána – nejmladší sestřička totiž zemřela v raném věku na záškrt. Snad i proto byl ještě tentýž den hned po svém narození, v onen mrazivý předvánoční čas, malý Antonín pokřtěn ve farním poutním kostele Panny Marie Bolestné na Dobré Vodě u Českých Budějovic.

Na jeho výchově a vzdělávání ve znalostech i ve víře se odmalička podílela celá rodina. Chlapec vynikal nevšední bystrostí, v prvních letech života strávil většinu času se svojí maminkou a ještě v předškolním věku zasáhla do jeho života rozhodující měrou babička, která byla současně i jeho křestní kmotrou. A tak není divu, že se hošík ještě před vstupem do školních škamen naučil číst, psát i základním počtům a jelikož obsáhl i odpovědi ministrantů latinské liturgie, mohl již v předškolním věku přistoupit ke stupňům oltáře jako ministrant. Konal to velmi rád a dle jeho vzpomínek jej toto přisluhování panu faráři při mši sv. rozhodující měrou ovlivnilo na celý další život. V nastávajících školních letech tedy potom spěchal od oltáře často rovnou „do města“ do reálky Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, z níž po pěti letech přestoupil na Jirsíkovo reálné gymnázium. Mezi jeho nejoblíbenější předměty patřily jazyky, latina, historie, filosofie a přírodní vědy. V období přechodu mezi nižším a vyšším stupněm se stal předsedou českobudějovického Spolku katolické mládeže a byl i horlivým Eucharistiánem sv. Václava, jehož si rovněž zvolil za svého biřmovacího patrona. Ve svém bohohledačském úsilí dospívajícího mladíka se začal intenzivně zajímat rovněž o astronomii, pořádal přednášky a shromažďoval příspěvky na stavbu českobudějovické hvězdárny, z jejíž kopule dokonce jednou objevil a pojmenoval novou mlhovinu. V tomto období se rovněž věnoval hraní ochotnického divadla, zajímal se o film, vydával školní časopis, věnoval se sportu, převážně jízdě na kole, a nevynechal prý žádnou příležitost k účasti na tanečních a jiných společenských akcích. Jeho životním mottem se již tehdy stala evangelizace každodenním životem, vedená snahou vlastním příkladem a často beze slov hlásat Krista svým bližním.

Po maturitě v roce 1939 se rozhodl pro studium v semináři a zcela se oddal teologickým vědám. Byl studentem velmi hloubavým a dle indexu i velmi pečlivým, neboť zřídka kdy dostával jiná ohodnocení nežli „eminenter“. Velmi jej oslovovalo biblicum a systematická teologie, hodně četl a psal a ve svém pozdějším vyprávění často zmiňoval, že teologii studoval vždy nejlépe na kolenou. Velmi rád podnikal pěšky poutě do nedalekého Římova k Panně Marii a modlíval se tamní proslulou křížovou cestu. Prázdniny tohoto válečného období trávil na exerciciích v kontemplativním ovzduší klášterů a na poutních místech s živou pastorační praxí. V tomto období kněžské formace rovněž vážně onemocněl a ocitl se v ohrožení života. Milost Boží však byla s ním – uzdravil se, jako jediný pro stav probíhající rekonvalescence nebyl nasazen do Říše a na závěr posledního studijního ročníku byl sám 31. ledna 1943 vysvěcen v seminárním kostele sv. Anny v Českých Budějovicích na kněze. Primiční mši sv. slavil následujícího dne ve svém rodišti ve farním kostele sv. Cyrila a Metoděje, který za svých gymnaziálních studií pomáhal stavět.

Ihned po vysvěcení se začal věnovat pastorační práci. Jako kaplan působil po několik měsíců ve farnostech Písek, Sušice, kde rovněž učil na reálném gymnáziu, a Volenice. Již jako administrátor působil ve Starých Kestřanech, avšak záhy byl přeložen coby kaplan znovu do Písku. Tam vyučoval náboženství na reálce, reálném gymnáziu i na dívčí měšťance, což obnášelo strávit 45 hodin týdně za katedrou. Od r. 1945 se stalo Paterovým domovem městečko Čimelice, v jehož blízkosti byla podepsána kapitulace, která ukončila 2. světovou válku. Rok po zmíněné události, 12. května 1946, sloužil Pater na hrobech padlých mši sv., přičemž byl spolu s ostatními přítomnými svědkem nevšedního úkazu. Na nebi se totiž tehdy při pozdvihování objevily dva veliké, navzájem se protínající, duhové kruhy: první byl barevný a jeho středem bylo slunce; druhý byl větší a bílý, který na obvodu sluncem procházel. V místním kostele Pater objevil zvon pocházející z r. 1492, jenž bez úhony jakoby zázrakem přečkal válku, a nechal k němu přidělat ještě další dva podle vzoru místních zvonů, za války roztavených. Na tomto svém působišti opravil první chrám Páně a zasloužil se o zrestaurování unikátních renesančních fresek v interiéru. Nepolevoval však ani ve studiu teologických věd, věnoval se správě farnosti a jejímu zotavení v poválečném období a čile se zde rovněž přátelil s rodinou knížat ze Schwarzenbergu, jež pobývala na místním zámečku. Po plodném působení na tomto místě byl přeložen do Neustupova, vesničky ležící u hranic s arcidiecézí pražskou. Právě zde se rozvinula jeho činorodá spolupráce s věhlasnými pražskými chrámovými sbory, za všechny jmenujme alespoň sbor Svatojakubský, v součinnosti s nimiž zde celebroval figurální mše a pořádal velkolepé koncerty duchovní hudby. Díky této nenásilné evangelizaci vlastním životem a uměním byl v této farnosti Pater ve velké oblibě a vážnosti. Sem se klade rovněž počátek jeho činnosti spisovatelské a badatelské, krom níž se však podle aktuální nutnosti nevyhýbal ani záležitostem ryze životně praktickým, jako kupř. chovu ovcí a králíků. Jeho houževnatost byla ve všech směrech obdivuhodná a úsilí o spásu duší nepřehlédnutelné. Navzdory tuhé totalitě byla tato farnost velmi živou buňkou a když se rozpadlo po několika měsících místní JZD, bylo stanoveno, že nebude potrestán nikdo jiný, než místní farář. Pater byl tedy znovu přeložen, a to do Sedlice u Blatné. I zde pokračovala jeho spolupráce s chrámovými sbory, ve vedení pastorační práce na ničem neslevil, dále studoval a psal. Politickými kruhy byl velmi neoblíben, byl odposloucháván, špehován a zastrašován. Když se ani zde „nedal zlomit“, byl znovu přeložen – tentokrát již od Prahy raději hodně daleko.

Tehdy se psal rok 1959, Otec se musel přestěhovat do Myslíva na Klatovsku a do jeho správy připadl i nádherný poutní barokní kostel Narození P. Marie, který je podle slov samotného K.I. Dienzenhofera vůbec nejlepším stavitelovým dílem. Zde se započala další významná kapitola v jeho životě, neboť tato perla mezi mariánskými poutními místy byla velmi vážně ohrožena. S pomocí tehdy ještě dřevěného lešení ji Pater spolu s hrstkou místních nadšenců opravil – nejprve vyspravil krov, potom udělal fasádu, vymaloval interiér, provedl generální opravu varhan, sepsal dějiny místní zázračné sošky P. Marie Nicovské a složil píseň k její cti a především obnovil zašlou slávu toho skvostného mariánského poutního místa. Vyhlášené pouti a ostatní slavnosti během církevního roku, pořádané navzdory tvrdé totalitě ve spolupráci s pražskými chrámovými sbory, proslavily Nicov široko daleko. V rámci správy těchto vzácných míst se začal Otec věnovat poněkud více stavitelství a díky svým praktickým zkušenostem byl často přizváván k opravám kostelů daleko za hranicemi českobudějovické diecéze. Na prvním místě jeho zřetele byla vždy pastorace – a o ostatním se smíchem říkával, že když staví, odpočívá duševně od vědy a psaní, a zase že při psaní a studiu dopřává oddychu unaveným údům.

Vyvinul zde rovněž unikátní systém svého závěsného lešení, vhodného obzvláště pro opravy vysokých budov. Jeho principem je vysunutí krakorců ze střechy do boků stavby, na něž se potom upevnily traverzy, po kterých bylo možno následně posouvat a výškově posunovat speciálně upravené lávky s dělníky po celé ploše fasády. Úspory nákladů takto opravovaných staveb byly, v porovnání s použitím klasického trubkového lešení, značné, a tak není divu, že na tento systém získal Pater hned několik patentů. První se datuje roku 1969, pak následovala řada dalších, jenž byly doplněny ještě dalšími technickými vynálezy ze zcela odlišných oblastí. Pomocí zmíněného lešení pak Pater pomáhal opravit desítky kostelů po celých Čechách, věnoval se publikování v médiích a popularizaci tohoto bezpečného a úsporného řešení. Nic si nedělal z toho, že byl mnohým pro smích, přezdíván „vynálezcem v sutaně“, focen zásadně v montérkách špinavých od malty a opakovaně zatýkán, vyslýchán, propouštěn na svobodu a zase dokola pronásledován. Nikdy si nestěžoval, byl stále v dobré náladě a rovněž druhé kolem sebe povzbuzoval k setrvání v dobrém. Spása žádné duše ani nic z dění kolem mu nebylo lhostejné, což dokumentuje i následující memento. Na onen památný rok 1969 vzpomínával Pater rovněž i v souvislosti s letem člověka na Měsíc, neboť právě v onen večer slavil své 50. narozeniny. Astronautovi tehdy napsal gratulaci, za níž obdržel počátkem příštího roku navzdory cenzuře děkovný dopis spolu s fotografií.

Období mezi lety 1981 a 1994 strávil Pater Šesták jako arciděkan v Klatovech. Jeho pastorační působení na tomto mariánském poutním místě rovněž přineslo bohaté plody. Doslova před zřícením zde zachránil všechny kostely: gotický mariánský arciděkanský, barokní jezuitský i poutní barokní na Hůrce. I zde se potýkal s mnoha obtížemi a musel zdolávat častá protivenství představitelů moci, o nichž se s pousmáním zmiňoval jako o těch, kdo jej utvrzují v setrvání v dobrém. Jeho nadšení pro věc bylo doslova nakažlivé, na stavbách nebylo výjimkou vidět pracovat i letité farníky, kteří se zcela samozřejmě nasazovali do všech činností bez nároků na odměnu. A tak se stalo, že v tomto činorodém prostředí místní farní společenství, tmeleno společnou prací, postupně rostlo a žilo čilým vnitřním životem. Na tomto místě zastihla Patera sametová revoluce, od níž si mnoho sliboval. Práce ve všudypřítomné atmosféře svobody jej viditelně naplňovala a probouzela v něm, vzdor již pokročilému věku, ještě větší horlivost. Své dosavadní pastorační působení rozšířil o hromadné vyučování náboženství, účastnil se besed na školách, organizoval koncerty duchovní hudby a především systematicky pečoval o rozvoj místní mariánské poutní tradice. Často se věnoval poutníkům, přicházejícím z farností českých i zahraničních, a rovněž podnikal, samozřejmě zase spolu se „svými“ farníky, poutní zájezdy na historicky spjatá mariánská poutní místa nejen u nás, ale i v severní Itálii, Německu a Rakousku. Jeho životním credem bylo ono známé „skrze Marii k Ježíši“, přičemž častokrát říkával, že dobrým knězem může být jen kněz mariánský. Jeho počínání zde budilo všeobecný respekt a přineslo mnohé plody, o čemž svědčí i ojedinělý počet kněžských a řeholních povolání, která odtud v tomto období vzešla – a tak není jistě náhodou, že právě v této mariánské farnosti oslavil Pater významné jubileum 50. výročí vysvěcení na kněze.

Jeho posledním působištěm se stalo nejstarší české mariánské a svatováclavské poutní místo ve Staré Boleslavi, kam byl jmenován kanovníkem a později pak zvolen proboštem tamní Kolegiátní kapituly sv. Kosmy a Damiána. Veškeré své síly vrhl na znovuobnovení mariánské úcty na tomto místě. Záhy zde založil tradici pravidelných poutí o posledních sobotách v měsíci za obrácení Prahy a celého národa, zkoncipoval stanovy Společnosti přátel Staré Boleslavi a na sklonku své pozemské pouti se zasloužil o založení Nadačního fondu P. Antonína Šestáka. S obětavostí sobě vlastní se věnoval farníkům i přicházejícím poutníkům, na žádnou ze svých zahraničních cest neopomněl přibalit obrázky Palladia země české a všude, včetně oficiální sféry, oddaně a soustavně šířil slávu tohoto vzácného starobylého místa. Zde oslavil rovněž i požehnané 60. výročí svého vysvěcení na kněze. Když jej začaly poznenáhlu opouštět fyzické síly a ke slovu se přihlásily ty či ony neduhy, s houževnatostí sobě vlastní se vrhl do studia a psaní dalších prací, odborných pojednání na nejrůznější témata a v neposlední řadě i svých životních vzpomínek a pamětí. Pater Antonín Šesták byl vzácným člověkem, jenž se otevřel poslání žít naplno přítomnost svoji a svých bližních tak, aby byl jeho život pro druhé vpravdě darem. Obdivuhodně se v něm prolnula goticky pevná víra s renesančně-humanistickým záběrem poznání a vroucí barokní zbožností. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo na první pohled zdát, že se nenarodil příliš šťastně a zrovna do těch nejlepších dnů. Vždyť sotva dospěl, nastalo období okupace, válka byla potom vystřídána totalitou a období svobody již Otec prožil na sklonku svého pozemského putování – nebylo by se tudíž čemu divit, kdyby v knize jeho života bylo zapsáno mnohem méně, nežli se ve skutečnosti událo. Pater si však nikdy na nepřízeň dobových poměrů ani na častá nepochopení svého počínání nestěžoval, vše trpělivě s pokorou snášel a naopak často říkával, že právě těmto časoprostorovým konstelacím vděčí za mnohé. Hovoříval vždy v té souvislosti o všemožných milostech, jakých se mu z Boží ruky dostalo, a jeho oblíbeným výrokem bývalo často ono případné: „Co nic nestojí, to také za nic nestojí.“

Dobrotivý Bůh mu svěřil nadání pro řadu nejrůznějších činností, z nichž zůstala většina řadovému pozorovateli, jak už to tak obyčejně bývá, skryta. Pater měl zvláštní dar k podchycení nadšených spolupracovníků a při řešení konkrétních problémů nikdy neváhal oslovit tehdejší špičkové odborníky v jednotlivých vědních či praktických oborech. Všem jim náleží nemalý dík a věčná odměna za vše, čím přispěli ke zdaru společného díla. Zachráněné a opravené chrámy Páně zůstanou natrvalo Paterovými viditelnými pomníky, na rozdíl od těch skrytých v tichých hlubinách lidských srdcí jeho někdejších farníků a návštěvníků poutních míst. Otec se však kromě pastorační činnosti navíc věnoval také kupř. medicíně a genetice, v nichž došel, díky své stále precizované filosoficko-teologické průpravě, na základě prostého aristotelovsko-tomistického vyvozování k řadě zajímavých objevů a hypotéz. Studoval rovněž hudbu a umění, zejména zpěv, neboť byl přesvědčen o tom, že kdo prohlédne hlubokost a krásu duchovní hudby, může potom ještě více oslavovat Stvořitele. Tato příprava záhy vyústila v autorství mnoha pojednání o významu hudby v liturgii a o technikách provozování duchovní hudby. Pater nadto sepsal rovněž libreto k opeře a je autorem několika filmových scénářů na duchovní a umělecká hudební díla. Neméně zajímavá jsou i jeho pojednání o historii mariánských poutních míst, písně k Panně Marii Nicovské a Staroboleslavské a obdivuhodné je i jeho úsilí při vydávání letáčků, pohlednic a obrázků s modlitbami pro poutníky na snad všech místech, kde působil. Vždy tak činil výhradně vlastním nákladem, což platilo i pro výtisky jeho vlastních prací. Neopomenutelné jsou především Paterovy práce vlastní teologické povahy, zejména pak populární evangelizační brožura základních křesťanských tezí „Rozumný člověk a náboženství“, jíž „do rukou každého“ doporučil kard. Tomášek, a publikace o podstatě mše sv. či rozbor o významu a nevyčerpatelnosti modlitby. Šířením svého duchovního odkazu, díla a myšlenek Pater na sklonku své pozemské pouti pověřil „Nadační fond P. Antonína Šestáka“.

Jeho tiché, skromné, neobyčejně plodné a vpravdě veskrze výjimečné pozemské přebývání se uzavřelo po té, co byl tento věrný služebník povolán svým Pánem z jeho vinice do nebeského domova. Stalo se tak ve stínu Palladia země české na svátek jeho křestního patrona sv. Antonína Velikého dne 17. ledna 2006. Za všechny dary a milosti, jimiž dobrotivý Bůh skrze jeho požehnané působení obdařil všechny ty, kdo Patera znali, a za spásu jeho duše byla obětována Nejsvětější Oběť dne 27. ledna 2006 v chrámu Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Při ní bylo celebrováno slavné Requiem, jež podle W.A. Mozarta provedlo v den autorových 250. narozenin Collegium Strahoviensae. Tělesné ostatky spočinuly dle jeho přání v očekávání slavného vzkříšení v blízkosti poutního kostela Narození Panny Marie v Nicově, kde byla rovněž 20. srpna 2006 k uctění jeho památky sloužena za účasti strahovského klášterního sboru a orchestru mše sv., po níž byla slavnostně odhalena deska u místa posledního odpočinku tohoto vzácného člověka a věrného Božího služebníka.